Projekt: Škvorecké tváře

Jedna z dam mi s úsměvem řekla:

„Ty fotíš samý mladý holky, a nás báby už nikdo nechce.“
Zasmáli jsme se, a ta věta mi utkvěla v hlavě.

Z téhle nevinné poznámky nakonec vznikl projekt Škvorecké tváře.

Portréty obyvatel Škvorce, kteří už mají více životních zkušeností než já. Nejsou to
modelky z časopisu, ale osobnosti, které všichni znáte, potkáváte a zdravíte na ulici.
Každý z nich má svůj příběh, a právě ten jsem se snažil zachytit.

Fotografování probíhalo v ateliéru, ale bez přehnaných póz či přetvářky. Portréty
vznikaly přirozeně, v tom, co lidé nosí, co dělají a co je baví. Jednoduše tak, jak sami
chtějí být viděni.

Musím přiznat, že jsem měl trochu obavy, že je budu přemlouvat, že se budou stydět.
Ale nestalo se. Po prvotním „Já nevím, nejsem fotogenická“ se zrodila odvaha,
radost a spousta smíchu. Ano, některé dámy se snažily propašovat do záběru trochu
víc elegance, než kolik běžně nosí do zahrady nebo do kuchyně, ale kdo by jim to
měl za zlé?

Pánové se fotili snadněji, přišli, sedli si, fotili jsme. Hotovo.
Žádné „Nejde nějak zjemnit tahle vráska?“ nebo „Mám si vzít tu černou halenku nebo
raději tu červenou?“

Každé setkání pro mě bylo velkým zážitkem. Nešlo jen o fotku, ale o chvíli sdílení,
humoru a příběhů. Výsledkem je třináct portrétů, třináct lidí a třináct příběhů, které
stojí za pozornost.

Každou fotografii, kterou najdete níže, doprovází krátké povídání o tom, kdo na ní je
a co ho vystihuje.

Tahle galerie není o věku. Je o čase, který v lidech zanechá stopy.

Věřím, že se při prohlížení usmějete, vzpomenete si na někoho blízkého, nebo se jen
zastavíte a řeknete si: „Jo, takhle nějak bych jednou chtěl(a) působit taky.“