paní Zálabská, tanečnice

Jaké to bylo být součástí tohoto focení?

Mně se to líbilo, brala jsem to jako čest, že jsme byli vybraní. Připadalo mi hezké, že se z nás stanou takové „Škvorecké figurky“, obličeje obce. Bylo mi sympatické, že Radek a Leo si nás vybrali do tohoto projektu.

Co pro vás znamená koníček, při kterém vás fotograf Radek zachytil?

Ta fotka vystihla tak trochu moji teatrálnost. Radek vždycky zdůrazňoval, že ráda tančím s Jardou, a i na focení jsme se snažili zachytit tu pohodu, rej, legraci. Takže tam je kus mého tance i herectví.

Vzpomínáte si na okamžik z focení, který vás nejvíc rozesmál nebo dojal?

Měla jsem radost, že mě fotí. Zkoušeli jsme různé pózy s vějířem, chvilku mě rovnal, ale celkově to bylo příjemné a rychlé. Bylo to pro mě potěšení.

Co byste chtěla, aby si lidé zapamatovali, když se na vaši fotku podívají?

Aby si lidé řekli, že se mnou byla vždycky legrace. To je pro mě důležitější, než aby si pamatovali, že jsem byla pořádkumilovná nebo dobře vařila. Chci, aby bylo znát, že jsem měla ráda smích a srandu.

Jaké to je být součástí vzpomínek na náš městys?

Je hezké, že až se lidé podívají na ty fotky, řeknou si: „To byla ona, to jim to spolu slušelo, když tančili.“ A třeba si připomenou i divadlo, které jsem hrála. Myslím, že to jsou vzpomínky plné smíchu a přátelství.