paní Kadlecová, kuchařka

Jaké to bylo být součástí tohoto projektu?

Bylo to vlastně docela legrační. Původně to vzniklo jako takový vtípek. Říkala jsem jednou Radkovi, že fotí jen samý mladý holky, a že staré báby by se mu špatně fotily, a on hned, že mě tedy vyfotí. 

Pak mi jednou zavolal a já jsem zrovna měla upečený pekáč buchet, a právě jsem byla po návštěvě kadeřníka, tak se to zrovna hodilo a my to ten den nafotili. Bylo to příjemné, žádné velké přípravy.

Co pro vás znamená koníček, při kterém vás fotograf zachytil?

Upřímně, pečení nikdy nebyl úplně můj velký koníček. Spíš jsem to dělala kvůli rodině a vnukům. Chtěla jsem jim něco dopřát a ukázat, že to pořád umím, i když už dneska spíš vařím a peču jen podle receptů.

Vzpomínáte si na okamžik, který vás při focení nejvíc pobavil nebo dojal?

Celé focení bylo veselé. Smáli jsme se tomu, že jsem neměla zástěru a ani mouku na obličeji, jak si to Radek původně představoval. Ale nakonec jsme to zvládli i bez toho, a byla to sranda.

Co byste chtěla, aby si lidé zapamatovali, když se na vaši fotku podívají?

Možná to, že i obyčejná ženská se může najednou ocitnout na výstavě. Lidi se asi budou divit, proč tam visím zrovna já, protože žádné zásluhy nemám. Ale beru to jako hezkou vzpomínku.

Jaké to je být součástí vzpomínek na náš městys?

Je to čest, i když vznikla spíš z legrace. Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna já budu součástí takového projektu. Myslím, že pro obec udělal víc můj manžel než já, ale i tak jsem ráda, že tam budu.