pan Trnka, včelař
Příběh fotografie
Jaké to bylo, být součástí takového projektu?
Byla to taková náhoda. Leo Dittmann, kamarád, přišel s nabídkou focení od Radka Pohnána a ptá se mě: „Půjdeš do toho?“ A já říkám: „No jo.“ Rozhodl jsem se i proto, že se fotil můj spolužák a kamarád, Karel Suk.
Co pro vás znamená koníček, tedy včelaření, při kterém vás fotograf zachytil?
Včely máme v rodině už přes sto let. Děda měl včely na Posázaví. Já se kolem nich pohybuji minimálně šedesát let a sám včelařím více než třicet. A pořád platí, že vím, že nic nevím. Včely si stejně udělají, tak jak potřebují.
Byl při focení nějaký moment, který vás pobavil nebo dojal?
Na focení byl i Leo. Já jsem se tam ocitl s rámečkem v ruce a krásným hřibem, protože tehdy hodně rostly houby.
Dojalo mě, když Leo sundal košili a řekl: „Vem si tuhle, ta se ti hodí do lesa.“ Takže na fotce, kde držím houbu, mám vlastně jeho košili.
Co byste chtěl, aby si lidé zapamatovali, když se na vaši fotografii podívají?
Vztah k přírodě. Protože příroda mluví. Rostliny i zvířata reagují na to, jak se k nim chováme. A nejsou to jen zvířata a rostliny, ale i obyčejné kameny. Když jdete pozorně, sami vás osloví. Asi je to dar, od pána Boha, jak se říká. Jdete a prostě to vidíte.
Jaký je to pocit, být součástí vzpomínek na městys?
Vnímám to tak, že se na to lidé budou dívat různě. Jeden kolem projde bez povšimnutí, jiný se zastaví a vrátí se mu vzpomínky, na přátele, na rodinu, na staré časy.
Střípky z fotografování
Jemný dým se líně zvedá z vykuřovadla, světlo lízne vrásky a v nich je celý příběh řemesla. Před námi stojí muž v obyčejném nátělníku – žádný módní cirkus, jen poctivá práce a klidný úsměv, který říká: „Tady se bzučí na jistotu.“ V levé části záběru se opírá o stůl rámek s pláství, v popředí čekají včelařské rukavice. Pozadí je tmavé, hnědě sametové, aby nic nerušilo: jen tvář, ruce a nástroje. Minimalismus, který voní po medu a kouři.
Světlo je nízko a zleva, tvaruje obličej do měkkého šerosvitu a přidává tomu Rembrandtovskou vážnost – přesně ten typ osvětlení, který udělá z portrétu charakterovou studii. Dým kreslí ve vzduchu tenké linky, skoro jako podpis, a vede oko zpátky k výrazu. Ruce drží vykuřovadlo pevně, ale s rutinou – žádná póza, spíš moment mezi dvěma nádechy. Celé to působí klidně, soustředěně a poctivě.
A teď ten drobný vtípek osudu: nátělník. Kdo by řekl, že nejstylovější „outfit“ sezóny bude kus praktického bavlněného trika? V tom je kouzlo portrétu – nic navíc, jen pravda. A pravda tady bzučí.
Fotografie je o emocích. Ten den byla radost slyšet i vidět.
Věci technické
iso: 320
clona: f/4.0
čas: 1/200 s
o. vzdálenost: 80 (60) mm
parametry výsledné fotografie (tiff): 8736 x 11648 px, 2 670 MB
stativ: ano
postprodukce: capture one, photoshop
foceno v ateliéru ve Škvorci
bylo použité textilní pozadí
byla použitá dvě stálá LCD světla
