pan Suk, brašnář

Jaké to bylo být součástí tohoto focení? 

No, to je těžká otázka. Nevidím v tom nějakou velkou zásluhu, ale bral jsem to úplně normálně. Leo Dittmann jednou přišel a říkal, že se chystá nějaká výstava, jestli chci být součástí, tak jsem kývl. 

Co pro vás znamená koníček, při kterém vás fotograf Radek zachytil?

To není ani tak koníček, ale vlastně celý můj život. Vyučil jsem se brašnářem a sedlářem a od mládí až do důchodu jsem u toho vydržel. A dělám to s láskou i teď, když jsem v penzi.
Začalo to už na základní škole. Naproti škole měl dílnu sedlář Kavka a my, kluci z osmé, deváté třídy, jsme k němu chodili. Mě osobně lákala „ta“ vůně kůže. 

Jednou nám Kavka řekl: „Když už tu chcete být, tak něco dělejte.“ Posadil nás ke koníkovi, ukázal nám, jak se šije, a tím mi dodal do života chuť. Takhle to celé začalo.
Vyučil jsem se v Praze, pracoval v dílnách i fabrikách, až se z povolání stal i koníček.

Vzpomínáte si na okamžik z focení, který vás nejvíc rozesmál nebo dojal?

Bylo to rychlé, žádné velké drama. Sedl jsem si, vzal jsem do ruky výrobek, dvakrát, třikrát se cvaklo a bylo hotovo. Radek je šikovný, jde mu to od ruky. Spíš jsme se bavili o tom, že měl trochu stísněné podmínky a špatné světlo. Ale jinak to byla pohoda.

Co byste chtěl, aby si lidé zapamatovali, když se na vaši fotku podívají?

Aby si vzpomněli na to dobré. Když jsem někdy udělal něco, co bylo k užitku, tak aby to zůstalo v paměti. 

Jaké to je, být součástí vzpomínek na náš městys?

Já jsem se tu narodil, a žiju tu celý život. Byla tu vždycky dobrá parta lidí, jezdili jsme spolu, děti si hrály, všichni jsme se znali. Dneska už se to pomalu vytrácí, ale pořád je to místo, kam patřím.
Takže když tu po mně zůstane alespoň tahle vzpomínka, že jsem byl součástí našeho městyse, není to špatné.